Před nějakým týdnem v sobotu jsme s přítelkyní Petrou na noc zakotvili v hotelu Radějov, jenž je ze všech stran obklopen lesy bílých karpat a tichem vykládaným ptačím zpěvem. Celodenní déšť se proměnil v mžení, což slibovalo usměvavější zítřek. „To je moc dobře, protože někde tamhle za lesem je krásná čertoryje, které by zítřejší slunce moc slušelo“ říkal jsem si na balkoně hotelového pokoje dívaje se do tmy, ze které vystupoval jen okraj lesa tvořený kmeny karpatských velikánů.
Prostá přání jsou občas vyslyšena. Neděle byla krásná. Hned po snídani jsme se sbalili a pak nedočkavě vyrazili na výlet. Asi dva kilometry od hotelu skončil les a začala nádherná louka pokrývající kopcovitou krajinu. Náhodně roztroušené skupiny stromů a keřů mě znovu přesvědčili o tom, že příroda sama je ten největší zahradní architekt. Místy jsme se prodírali do pasu vysokou trávou, ve které byly zapleteny různobarevné květiny. Petruška tasila foťák a následující dvě hodiny ho nedala z ruky. Pobíhala od květiny ke květině, vše ostatní pro ní přestalo existovat. Tohle se mi na ní líbí. Nepotřebuje žádné drahé cetky, aby byla spokojená. Vždyť šperky náchází všude kolem sebe v přírodě. Zatímco Petra zaznamenávala krásu detailu do foťáku, já jsem fotil očima a ukládal obrazy plné spontánních nearanžovaných kompozic do paměti. Zároveň jsme oba dva byli zvědaví na vzácné květiny, kterými je čertoryje známá. Ve snaze je nalézt, ukroutili jsme si málem krky. Chvilku to trvalo, než jsme ulovili první kus. Byl to kosatec různobarvý, který je ovšem převážně žlutý. Byl jsem vždy zvyklý vídat kosatce pouze v zahradách. Tady v tomto ráji rostou volně. Vidět kosatce bylo moc fajn, ale hlavní atrakce to přeci jen nebyla. „Kdepak jsou? Je možné, že už odkvetli, či je někdo vytrhal?“ ptali jsme se neustále. U tabule oznamující hranici rezervace jsme ztratily poslední naději. „No nic přijedeme za rok v jiném termínu“ utěšovali jsme se navzájem. Mezitím jsme se dostali na hřeben vrchu kobyla, což byl nejvyšší bod našeho výletu. Ruku v ruce jsme si užívali krásného výhledu do krajiny moravského slovácka a ploužili se po vrstevnici hřebenu. Náhodný pohled do trávy….a orchidej! Její jméno je vstavač mužský. Dost pikantní jméno, neníliž pravda? Petra zářila štěstím, mě zas hřál pocit úspěšného lovce a to i přesto, že to byla naprostá náhoda. Milou kytičku jsme nafotili ze všech stran a úhlů. Kdyby byla fotomodelka, pěkně by se holka zapotila. Teď už jsme věděli, že jsme nepřijeli nadarmo.
Cesta se začala stáčet zpět k hotelu, ponořila se do lesů. Z nás obou spadl nárok opodstatnění tohoto výletu přes půl země a zpět. Šli jsme lesem a dělali si ze sebe navzájem legraci. Probírali jsme užitečnost fotografování. Zatímco Petruška si nemohla technologii digitální fotografie vynachválit, já jako staromilec jsem hájil lidskou paměť a prožívání. Všechno bylo fajn. Ovšem jen do té doby než jsem jen tak zkusmo sáhl do kapsy, abych se ujistil, že klíče od auta jsou tam, kde mají být. Bledý jsem vytáhl z kapsy prázdnou ruku. „A je to v ……“ zděsil jsem se překvapen, že by v tak krásnou neděli mohl nastat vůbec nějaký problém. Sedl jsem si na zem a přemýšlel, co dál. Zaplavily mě chmurné vidiny nekonečných cest odtud do Prahy a zpět a vůbec dalších jiných složitých řešení. Petruška si zatím prohlížela fotky ve svém foťáku. Naštvalo mě to. Já si tady lámu hlavu – jo jasně zavinil jsem to já, ale přesto – a od mé milé nepřichází účast ani žádné návrhy řešení. A teď se ještě usmívá. „Co je na tom proboha k smíchu“ říkal jsem si těsně před tím, než jsem hodlal vybuchnout. Petruška mě však předešla. Podala mi svůj foťák natočený displayem ke mně. Na obrázku jsem byl zachycen já s úsměvem od ucha k uchu zrovna v okamžiku, kdy se převlékám do kraťasů. Otevřený batoh na zemi vedle pařezu… a na něm odložené klíče od auta.
Vrátili jsme se kilometr zpátky. Byly tam!